Today it’s my 29th birthday and I am officially one step closer to the magical and for many scary number 30. Well, thinking back about it, when I was 15, people over 30 seemed terribly old to me. Life has a funny way to remind us things, doesn’t it?
In my late 20s I started to be afraid of ageing. I worried the time of becoming a proper adult and was upon me and soon there would be need for grand life gestures like mortgage, children or at least planting a tree. That moment of proper adulthood hasn’t arrived yet, and I now realise it probably never will:D
But the truth is I haven’t felt better in years! Spending my teens and most of my 20s battling autoimmune illness, I feel like a Benjamin Button of sorts. I gained a lot of weight and started to lose my hair when I was 16. I suffered joint and muscle pains, medication side effects and other fun stuff in my 20s. At one point I was so ill, i didn’t think I would make it till 30.
But here I am, healthier than I was 10 years ago, and forever so greatful for what I have. For what the ups and downs have taught me, its to never give up and fight back. And that the most important thing is the people around you, those loved ones, cause without their help and support, I would have never made it.
Thank you all for being you, Love,
Marketa
//CZ// Dnes je mi 29 a jsem oficiálně jeden krok blíž magickému a pro mnohé děsivému číslu 30. Dobře si pamatuju, že když mi bylo patnáct, lidi přes 30 mi přišli děsně staří! Život nám má tendenci věci pěkně připomínat:D
Po dvacítce jsem začala poprvé pociťovat strach ze stárnutí. Nejvetší přicházel z toho, kdy teda pocítím tu opravdovou “dospělost”, se kterou přichází zodpovědnost a tradiční folklór typu hypotéka, děti, nebo alespoň zasetí stromu. Dnes už je mi jasné, že to asi nepřijde nikdy:)
Pravdou ale je, že jsem se už dlouho necítila tak dobře jak fyzicky, tak i psychicky. Velkou část dospívání jsem strávila bojem s autoimuní nemocí, takže si u některých fyzických projevů přijdu trošku jako Benjamin Button. V 16ti jsem přibrala 10 kilo a začaly mi vypadávat vlasy, ve 20 jsem chodila na revmatologii s oteklými klouby a můj krevní obraz vypadal, jakože se nějakých 30ti ani nedočkám.
Teď tu ale sedím, zdravější, než jsem byla před 10ti lety, a s obrovskou vděčností za všechno, co mám. Protože jestli mě moje černé chvilky něčemu přiučily, tak je to nezvdávat se, bojovat, a obklopovat se milujícími lidmi, protože bez nich bych to nikdy nezvládla.
Děkuju za to, že jste!
Markéta
Miluji tě
Krásný rok devětadvacátý, ženuško!