Já bych si….

…zabalila bych si kufr, a pak z něj neustále vyhazovala našeho bílého  kocoura, který by si z něj v nehlídané vteřině udělal pelech, a vyválel by si svůj huňatý zadek na mém tmavém oblečení.

Zapnula bych si bezpečnostní pás v letadle, a zanořila se do nepohodlného sedadla. Srdce by mi tlouklo, protože vždycky když letím, uvědomuju si, jak jednoduché je zemřít.

Zachytila bych rozzářené oči manželových rodičů v příletové hale, a nenápadně bych odklonila hlavu stranou při jejich společném objetí, protože dělám drsňačku s oční alergií, i když jsem nakonec nejvíc naměkko.

Seděla bych nosem přilepená u zadního sedadla auta při cestě dál na sever při štěbetání v portugalštině a pozorovala měnící se krajinu, zatím co mi tchýně občas láskyplně pohladí hřbet dlaně.

Když zavřu oči, vybavím si zvuk výtahu v jejich domě, jak je malý, a občas někdo chytne černého Petra, a musí po schodech, a že je z toho taky někdy soutěž, a že tchýně je rychlá jak lasička.

Říkám ji maminka, česky, a ona si tak taky říká. Vyslovuje to perfektně.

Vybavuju si jak to skřípe v zámku u vchodových dveří, i to, jak to uvnitř voní. Má každý domov vůni?

V předsíni je hebký koberec, takový ten s vysokým chlupem, v kuchyni linka z kamene, ve které můžete vidět vlastní odraz, a v koupelně krabice plná našich starých zubních kartáčků, které si tam každý rok necháme, abychom si je pak z domu nemuseli vozit, jenže za rok vždy zapomeneme, které to byly. A nikdo nechce používat zubní kartáček, jehož je vlastníkem z cca 50ti procent.

Zastavila bych se na místním čtvrtečním trhu, zasmála se u stánku s CDčkama s “tradiční” portugalskou hudbou, prohrabala se haldou oblečení u stánku “Vše za 3 eura”, zabojovala o nejlepší kusy s vášnivě nakupujícíma španělkama (je to hned u hranic) a hrdě nahlásila jednomu z prodavačů v nepříliš hrdě znějící portugalštině, že si beru tohle a ještě tamto.

Dala bych si teplý a křupavý pastel de nata, a pak si utřela mastné prsty do kalhot, až by se nikdo nedíval.

Rozběhla bych se po písečné pláži a udělala ten první krok do oceánu, a pištěla bych, že je to studené, a můj muž by se mi smál, že jsem z cukru.

Prošla bych se po kamenných uličkách starého centra, a nahlas znalecky komentovala, které domy by zasloužily opravit, a který bych zrekonstruovala já, kdybych na to měla peníze.

Dala bych si skleničku vychlazeného zeleného vína, pozorovala bublinky prchající na povrch a snila o tom, jak by se dal dědův dům přestavět na krásné agroturismo. Místo, kde by se člověk budil s výhledem do vinic protkaných pomerančovníky, kde je citron větší než dětská hlava a utrhnete si ho za domem. Kde ze studny teče ta nejčistější voda hor, která je tak studená, že vám z ní brní přední zuby.

Kde ve sklepě zraje domácí víno, pálenka, a z lednice voní sýr a sušená šunka.

Kde posnídáte domácí vajíčka s žloutkem jako slunce, kde se večeří venku, pod rozrostlým kiwi. Kde vzduch voní eukalyptem a každý soused vám zamává, když projedete kolem.

Já bych cestovala, ale zatím můžu jen zavřít oči.

A snít o lehkosti, o kterou jsme přišli

//EN//

I would…

I would pack my suitcase and then spent time kicking my white fluffy cat out of there after he makes a nest in between my dark pieces of clothing.

I would fasten my seatbelt after boarding a plane and complain about the uncomfortable seats. My heart would beat franticly, as I face my own mortality the most while flying.

I would catch the gaze of my in-laws on the airport, how their eyes spark with joy when they see us and move my head away to hide what a softie I really am.

I would sit in the back of the car as we ride further north, listen to Portuguese chatter without trying to understand while staring out of the window as the countryside changes.

When I close my eyes, I can remember vividly the sound of the elevator in their building, how small it actually is, and often one of us has to use the stairs. And regularly it becomes a competition and my mother in law is faster than she looks.

I call her maminka, in Czech, and she refers to herself like that too. She pronounces it perfectly.

I remember the cracking of the main door locker, and how it smells inside their apartment. Does every home have its own smell?

There is a fluffy carpet in the corridor, that kind that makes it satisfying to step on, a kitchen counter made of stone so polished that you can see your reflection in it. And there is a box of toothbrushes in the bathroom because every time we leave ours in there not to bring new ones from home, but every year we forget and now nobody recognizes them anymore and you don’t want to end up like Lily, Marshall, Ted and eventually Robin 🙂

I would stop by on the traditional Thursday market, laugh at the `traditional” music, make a pit stop at “Everything for 3 euros” stand and fight with feisty Spanish ladies (its close to the border) over the best pieces, finally proudly telling one of the sellers in my not so proudly sounding Portuguese that I take this and that as well.

I would eat warm and crunchy pastel de nata and clean my hands into my jeans when no-one is looking.

I would run on a beach straight into the ocean and yell and scream how cold it actually is, and my husband would laugh and tell me what a cry baby I am.

I would walk around the old town center’s cobbled roads and comment out loud trying to sound smart about which houses would deserve a reconstruction and which one I would buy and fix if I could afford it.

I would drink a glass of the green wine and watch the sparkly bubbles race to the surface. I would dream about rebuilding the grandfather’s house into an agroturismo, a place one would wake up looking into the sunny vineyards interwoven with orange trees, a place where lemon is bigger than a baby s head and you can pick it behind the house. Where is a well with water so clear and fresh your front teeth are hurting when you take the first sip.

Where homemade wine rests in the cellars together with liquor made of grapes, and you can smell cheese and dry ham from the fridge.

Where you have eggs for breakfast with yolks yellow like the sun, where you can have dinner outside under the kiwi tree, where the air smells like eucalyptus, and where every neighbor greets you with a nod or wave when you pass each other by.

I would travel, but so far I can only close my eyes and remember.

And dream about the lightness that we lost