A year in Prague

When I started to type down my summary after half year spent in Prague, the words were jumping out of my pockets faster then I could press the keyboard buttons. It was fall, days were short and cloudy, but nights were filled with bright lights of lamps and stars reflected on the Vltava river. Anthropoid movie was in the cinemas, and I was sitting in a tram passing the Cechuv bridge coming back from another second world word story by Ladislav Fuks – Mr. Theodor Mundstock performed in Studio Hrdinu. Perhaps it was that shot of Slivovice I had to drink with my friends after the brilliant yet terrifying play, perhaps it was the pride I felt deeply for my ancestors for enduring the unimaginable. Or it was all that and the sudden look towards the golden lit Prague castle across the river. It felt good. It felt home.

Second half of the year got very busy – lots and lots of adulting. And that is not fun no matter where you live. There are lovely and friendly people in the city, as there are awful individuals ( and I am imagining a specific one hanging on a punching bag). What matters are the loved one that are surrounding me here, and that make me feel like I am in the right place every single (sometimes other, hehe) day. The spring came suddenly, and the warm ball of happiness in my belly decided to grow even stronger.

Waking up with the sunshine on my face with sounds of birds, drinking glass of good wine for 25 crowns on JZP, discovering beauty of the botanical gardens, trying new places for breakfast and complaining how pricey it is and next time we will make pancakes at home (until the next weekend), meeting friends randomly in Naplavka and drinking and laughing to the sunset, munching on proper fresh crunchy croissants, discovering places like Vila Stvanice and sampling delicious cider while watching the sunlit castle in a hug with my man, being constantly surprised with what this city has to offer… Prague, you are exciting as ever and I am looking forward to another year-s we will spend together:)

Reading the text I have just written – it sounds a bit like a diary of an alcoholic, doesn’t it? I blame the summer though. 🙂

//CZ// Když jsem do klávesnice ťukala své zážitky v Praze po půl roce, slova skákala jedno po druhém do worpressového okénka téměř sama. Byl tehdy podzim, dny byly pošmourné a krátké, ale večery zářily odrazem hvězd a lamp na Vltavě. V kinech běžel Anthropoid, a já zrovna seděla v tramvaji, která přejížděla přes Čechův most na cestě ze Studia Hrdinů. Jestli to byl ten panák slivovice, který jsme do sebe musely s holkama kopnout po silném představení Pan Theodor Mundstock, pocit vděčnosti a obdivu našim předkům, kteří byli neuvěřitelně stateční a prošli peklem, nebo jen ta neskonalá nádhera při pohledu na majestátný Pražský hrad, ale najednou se mi přesně uprostřed těla rozlil teplý pocit neskonalé vděčnosti a spokojenosti – jsem tu. A jsem tu šťastná.

Druhá část roku byla ve znamení dospěláckých kroků a rozhodnutí – a to není žádná sranda, ať už jste kdekoliv. Většina lidí, kteří se mi připletli do cesty, byli milí, ale na blbce člověk narazí všude (a tohoto konkrétního blba si představuju, jak se houpá zavěšený na boxovacím pytli a já si ve slow motion nasazuju rukavice). Důležité bylo a je se pravidelně obklopovat dobrými kamarády, kteří vás donutí se z každé sra*ky vysmát:) Přišlo jaro, a ten teplý pocit spokojenosti v mém břiše se rozhodl rozlít do celého mého bytí.

Probouzení se šimráním paprsků po nose za zpěvu ptáků, popíjení moravského vína za 25 korun na náměstí Jiřího z Poděbrad, objevování krás a koutů botanických zahrad, zkoušení nových kaváren a bister a jejich snídaně ( a následné brumlání, jak je to předražené, že si přístě uděláme palačinky doma – což vydrží tak do dalšího víkendu:), náhodné potkávání kamarádů ve městě a na Náplavce, společné neplánované vysedávání a stírání si knírků od piva, cpaní se pořádným křupavým máslových croissantem, objevování míst jako je Vila Štvanice, místní cider, po kterém se vám roztančí nohy, až to zaboříte u břehu a mžouráte do sluníčka v objetí s vaším milým, neustálé překvapení toho, co tohle město schovává a nabízí… Praho, jsi zajímavější než kdy předtím, a moc se těším, jak v tobě prožiju další rok-y:)

Když to po sebě tak čtu, zní to spíše jako veselé zápisky alkoholika. Viním krásné počasí:)